Pamatuji si na svého prvního přítele. A byla to opravdu velká láska. Na tu lásku opravdu nikdy nezapomenu. Taky nikdy nezapomenu na to, jak jsme se s mým bývalým přítelem setkali. Mě bylo asi čerstvých osmnáct let a přítelovi dvacet jedna let. To si pamatuji jistě, protože jsem si z přítele ještě dělala srandu, že dvacet jedna let je v Americe dospělost. Zatímco u nás v České republice je osmnáct let, aby byl člověk dospělý. O tomhle ale láska samozřejmě není. A musím říct, že tento přítel byl opravdu moje velká láska. A taky jsem samozřejmě měla ty motýly v břiše a vůbec jsem nemohla myslet na někoho jiného a na nic jiného než na mého přítele.
A byla jsem z něj doslova uchvácená a moc jsem se vždycky těšila na to, až přítele znovu uvidím. A oba dva jsme ještě studovali, ale přítel samozřejmě skončil školu dříve. Udělala si vyšší odbornou školu ekonomickou, po které toužil a vyšlo mu to, za což jsem byla velmi ráda. Já jsem dělala zdravotní školu, taky vyšší odbornou. A musím říct, že i když se potom přítel odstěhoval do jiného města, tak naše láska ještě trvala. Ovšem naše láska netrvala ale napořád, bohužel. A teď po půl roce, co se přítel odstěhoval z našeho města, tak ta naše velká láska vyprchala.
Vůbec si to nedokážu představit, ale moje maminka mi řekla, že takhle to už bývá. Že skoro žádná první láska netrvá navěky. Sice to už vím, ale opravdu vám mohu potvrdit, že taková bolest ze ztráty lásky je opravdu veliká. A vážně dodnes si to pamatuji, i když už jsem dvakrát starší. A možná už i moudřejší. Vždycky říkám, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, ale někdy to opravdu bolí hodně, že si taky někdy říkám, že taková bolest snad ani není možná. Jenomže kvůli lásce je člověk schopen přežít cokoliv. A jaká byla vaše velká první láska? Nebo na ni ještě teprve čekáte? Víte, láska nezáleží na věku, ale na citech.